Káča Hajná

Já jsem na místo dorazila v 19 hodin, tedy hodinu před začátkem. Překvapilo mne, že vstup byl již otevřen, tedy žádná fronta, žádné čekání, jak bývá obvyklé. Hladce jsem prošla dovnitř. Sál byl zaplněn jen z malé části a také na balkonech bylo jen několik lidí, zabrané byly jen židle na ochozech. Což mně bylo jedno, protože já přišla na „lovemetalový“ koncert, ne na školní besídku. Cestou k pódiu jsem ještě navštívila stánek s pivem, protože dehydratace škodí organismu.  Rozlévaná lahvová desítka Gambrinus za 40,-Kč, v nabídce byl i točený Pilsner Urquell s cenou o něco vyšší.

Atmosféra před začátkem koncertu byla napjatá, slečny v černých kostýmech se již nemohly dočkat svého idolu. Když jsem se na koncert chystala, tak mi bylo jasné, že zde bude velká přesila žen. Jen jsem doufala, že všechny nebudou pištět a omdlívat až uvidí Villeho Vala nebo alespoň, že ty pištící nebudou v bezprostřední blízkosti. Toto byl jeden z mála metalových koncertů, kde byly ženy v převaze. K mému překvapení zde nebylo tolik teenagerů, ale spíše věková skupina 25 až 40. Okolo mě několikrát zazněla otázka: „Nevíte někdo, co bude mít HIM za předkapelu?“  Jelikož nikdo odpověď neznal, všichni jen mlčky krčili rameny a čekali, co se bude dít. Poklidné čekání rušila jen slečna nalevo ode mne. Celou hodinu nezavřela pusu, mlela páté přes deváté a snažila se svým pisklavým hlasem překřičet všechny v okolí. Pobavila mne i Slovenka, která se snažila dostat do předních řad, ale marně, její airbagy jí odrážely zpět.

Ve 20 hodin konečně zhasínají světla a na pódiu se objevuje předkapela. Intro byl asi deseti minutový instrumentální nářez. Kapela na pódiu do hry dala všechno, kytaristi si píseň náramně užívají a převádějí synchronní  pařbu s kytarou. Hned po úvodním songu se tato pětičlenná formace představuje jako Caspian z Beverly v Massachusetts. Všechny jejich písně byly instrumentální, jen v třetím songu zazněly vokály jednoho z kytaristů, které se však v celém konceptu hlasitých bicích a kytar trochu ztratily. Čtvrtá píseň mě potěšila, protože měla prvky industrial metalu, který mám ráda. Rozhodně si HIM vybraly dobrou předkapelu, protože tahle partička z Beverly poblíž Bostonu to skvěle rozjela, všichni se příjemně rozehřáli a připravili na vrchol večera. Na závěr svého tři čtvrtě hodiny trvajícího představení předvedli členové kapely hru na bicí a to všichni najednou. Poté byly Caspian odměněni potleskem a odcházejí, aby přenechali pódium kapele, na kterou všichni nedočkavě čekají.

Následuje třiceti minutová pauza na přestavbu pódia a zkoušku nástrojů. Vlevo stojící upovídaná slečna je s předkapelou nespokojená, protože nezpívali a doufá, že HIM skončí brzy, aby mohla jít do hospody. Otázku proč na koncert chodí, jsem si nechala pro sebe, protože mě její odpověď stejně nezajímala. Do řeči se se mnou dala vedle stojící slečna a potvrdila mi, že její tlachání neobtěžuje jen mne.

Ve 21:15 se konečně setmělo a začíná neuvěřitelný maraton pištění. Moje přání, aby ty pištící slečny nebyly přímo vedle mne, se mi nevyplnilo a myslím, že nebylo žádné místo v sále, kde by na tom byli ostatní návštěvníci lépe.

Po krátkém intru „Unleash The Red“ se na scéně, které dominuje obrovský Heartagram, konečně objevuje finská pětice a nejedno srdce zaplesalo. Ville Valo se na pódiu objevil v černé čepici, šále a mikině. Jelikož byl sál už dost zadýchaný a teplota byla jako v pekle, byla jsem hodně zvědavá, jak dlouho mu jeho image vydrží. Bez zbytečného protahování se dali do „All Lips Go Blue“ – úvodní písně z nového alba „Tears On Tape“.

Za basákem Migém v levém rohu pódia na celou show dohlížela voo-doo panenka, nápadně vystylovaná do frontmenovy podoby. Bubeník měl již tradičně svou „kancelář“ oddělenou skleněnou stěnou. Klávesák Burton si hrál na schovávanou, protože místo vedle bicích bylo trochu utopené.  A tak show předváděli jen zpěvák s kytaristou Lindem.

Následující píseň „Buried Alive By Love“ si dav nadšeně užívá. Valo dokonce dává prostor pro dokončení verše „And I feel like I´ve been…“, fanoušci se nenechají zahanbit a zcela plynule unisono navazují: „… buried alive by love“. Dále hrají „Wings Of A Butterfly“ z roku 2005, následovaný o něco starším, ale všeobecně známým hitem „Right Here In My Arms“, při kterém nadšený les rukou mává směrem k pódiu. Poté zaznívají „The Kiss Of Dawn“ a „I Will Be The End Of You“. Co by to bylo za koncert HIM, kdyby nezazněl nejznámější hit „Join Me In Death“? A to už v polovině show. Sálem se ozývají nadšené výlevy přítomných dam, ale musím uznat, že i moje srdce zaplesalo, už když zazněly první tóny. Refrén, ale i většinu písně zpívá snad celá Lucerna. Když všichni přítomní zpívají: „This life ain´t worth living“ příjemně mě mrazí po celém těle. Ville Valo se tváří, že je s výkonem publika spokojen. Celou píseň umocnila skvělá práce osvětlovačů. Proud laserových světel dokreslovala odrážející světélka od disco koulí, která na stropě a na stěnách dělala iluzi hvězdné oblohy. Odlesk disco koulí rozhodně nesnižoval kvalitu, naopak dodal vystoupení patřičný lesk a nádech tajemného kouzla.

Na řadu se dostala další slavná hitovka „ Your Sweet Six Six Six“, dále „Passion´s Killing Floor“ a novinka ze stejnojmenného alba „Tears On Tape“. Bylo vidět, že některé fanynky se na koncert pečlivě připravily, donesly si cedulky s nápisem „Tears On Tape“ na jedné straně a šifrou psanou písmem Malachim  „ΛΧcΛΧ“ na druhé (nápis se objevuje ve videoklipu). V předních řadách jsem dokonce zahlédla vlát malou finskou vlaječku.

Následně odehrávají skladby „Wicked Game“, „It´s All Tears“, „Soul On Fire“ a novinku „Into The Night“. Vrcholem večera byla energická, ale temná píseň „The Funeral of Hearts“. Ve 22:30 se členové His Infernal Majesty odebírají na krátkou pauzu. Začíná další nekonečné pištění a jekot. Když se konečně vrací s přídavkem, tak šílející fanynky začínají utichat. HIM přidává už jen jeden song „Love And Death Embrace“ a končí přibližně ve 22:40.

HIM nedávali příliš velkou šanci publiku na dlouhý potlesk a ocenění jejich úsilí. V jejich setlistu se objevily pouze čtyři písně z nového alba, a většina známých hitů zazněla v první polovině koncertu. Avšak nasadili zběsile rychlé tempo, které trvalo přes dvě hodiny. Píseň za písní – bez dlouhých proslovů a sebemenšího pokusu zapojit publikum do své show.  Frontman Ville podal úctyhodný výkon, i když se na něm zřejmě projevovala únava spojená s dlouhou koncertní šňůrou. Valo ve svém zimním oblečení vydržel až do konce, čímž nejen mě překvapil.

Velmi mne nadchla skvělá laserová show např. při písni Join Me In Death nebo Funeral Of Love. Bezprostřední pocit po koncertě je skvělý. Ville Valo byl moc sympatický, rozdával úsměvy na všechny strany, není proto divu, že se do něho kdejaká mladá slečna zamiluje. (Tato zamilovanost se projevuje hlasitým vřískotem. A proto mám velkou radost, že jsem po koncertě neohluchla.)

Po skončení koncertu se u stánku s merchandise objevili sympaťáci ze skupiny Caspian  a ochotně pózovali před fotoaparáty a podepisovali vše, co jim fanoušci dali k podpisu. (Byli nadšení, když se s nimi přišel vyfotit jeden muž – zástupce menšiny.)

Jsem opravdu ráda, že k nám HIM zavítal. Album Tears On Tape je vydařené, a jsem ráda, že zahrál i starší hity z dob, kdy jsem jako teenager propadla jeho hudbě.

Písmo Malachim včetně abecedy na: http://en.m.wikipedia.org/wiki/Malachim (čtenáři by si mohli zahrát na detektivy a sami rozluštit, co nápis znamená).

Káča Hajná